Klecánky ... bahenní lázeň, kafe a sušenky

Klecánky jsou malá obec na Praze východ. Jsou do kopce, něco jako u nás Podmoky. Normální stav Vltavy je na místě dva a půl metru. Když na místo dorazili, měla řeka výšku třináct a půl metru.

"Fyzicky to probíhalo tak, že jsme si pomáhali lopatami, hadicemi i jiným nářadím, prostě čím to šlo," doplnil Mozol.

A jak reagovali místní lidé na povodeň? "To je těžké popisovat. Dokud jsou ty domy pod vodou, je to ještě "sranda". Když voda opadla, my jsme museli počkat na majitele a pak jsme s ním šli dovnitř. To byly nejhorší chvíle pro ty lidi, když to uviděli. Psychika postižených lidí byla hodně narušená, fungovali jsme částečně taky jako psychologové," vybavuje si Louda a jeho tvář se při vzpomínce ošklivě zachmuří.

"Nikdo si do té doby nedokázal představit, co všechno voda dokáže. Ve stropě byla do půlky zapíchlá cívka od filmu. Tlak vody ji tam protlačil," vybavuje si neuvěřitelný pohled Pomezný.

"Klasická dvoukřídlá almara nabitá knížkami byla v jiné místnosti," doplňuje Louda.

Přitom všechno se muselo vynést do kontejnerů, které se pak odvážely na skládku. Včetně lednic, televizí a nádobí. Místním v tu chvíli opravdu nezbylo nic. A někteří to těžce nesli.

Na druhou stranu ti, kteří byli méně postiženi pomáhali těm potřebnějším. A nezištně také úklidovým četám. "Kolikrát se stalo, že přijeli na kole nebo autem lidé odjinud a přivezli upečené buchty. Nebo místní přivezli uvařené kafe a sušenky."

Po týdenní dřině už byli psychicky i fyzicky na dně. "Dál už to opravdu nešlo. Dělalo se od sedmi ráno do devíti večer. V těch šílených vedrech," doplňuje Louda. Ale obec dostali z nejhoršího. "Nechtěli nás odtamtud pustit. Říkali, abychom se dojeli domů vyspat a druhý den se vrátili."

Chytíme si sud a zpříjemníme si horký večer

V tu dobu přinášela Vltava do Klecánek nejrůznější věci. Odkudsi připlavala celá dřevěná chata. Po řece pluly také sudy z vyplaveného pražského pivovaru. "Napadlo nás, že si jeden chytíme a zpříjemníme si letní večer. Místní slíbili, že si uděláme oheň, upečeme nějaké maso a sud narazíme. Začali jsme se docela těšit," vybavuje si přece jen relativně veselejší historku Louda.

Jak vymysleli, tak učinili. Oheň rozdělali, maso se peklo, místní sehnali pípu. "Sud jsme narazili. Jenže byl plný limonády. To jsme opravdu nečekali," usmívají se hasiči.

Hořín - mrtvá vesnice, domy k demolici

Čtyřka městeckých hasičů odpočívala jen týden. Pak vyrazila na další štaci do Hořína na Mělnicku. Voda už sice z velké míry opadla, ale pohled to nebyl o nic radostnější. "Byla to vlastně mrtvá vesnice. V domech na kopci zbylo pět posledních domorodců. Obec už prošel statik a půlku domů určil k demolici."

Tady měli hasiči za úkol odčerpat zbylé laguny, které se podobaly menším jezerům. Navazovali stovky metrů hadic a vodu z míst, kam nepatřila, přečerpávali zpět do řeky.

Do sousedního Vrbna v tu dobu dorazila těžká technika, která srovnávala se zemí domy určené k demolici. "Naproti domům seděli lidé, kteří koukali, jak přijel buldozer, nabral stěny a dům zmizel v prachu. Zůstal jen plot s cedulkou Tady hlídám já," vybavuje si další silný okamžik Pomezný. Úkolem hasičů bylo krotit všudypřítomný prach hadicemi.

Tomu člověku zmizel celý život

Při obou týdenních misích se setkali městečtí záchranáři se spoustou osobních tragédií. "Vybavuji si staršího pána, který celý život jezdil po světě. Měl obrovskou sbírku map, mincí, sošek afrických bůžků a dalších unikátů. Když jsme to nosili do kontejnerů, byl úplně vyřízený a část věcí nám bral z pod rukou a dával je do své bedny. Neměl to srdce nechat je odvézt. Tomu člověku mizel před očima celý život.